Lidstvo generuje data tempem, kterému tradiční křemíková a magnetická úložiště přestávají stačit. Odhaduje se, že do konce desetiletí budeme produkovat více informací, než kolik jich dokážeme fyzicky uskladnit v současných datacentrech. Řešení tohoto kritického nedostatku však možná nosíme přímo v sobě. Vědci vyvíjejí technologie, které umožňují kódovat digitální nuly a jedničky do čtyř bází DNA (A,C,G,T).
Hustota, která bere dech
Hlavní výhodou DNA úložiště je jeho nepředstavitelná informační hustota. Teoreticky by bylo možné veškerá data, která kdy lidstvo vytvořilo, uskladnit v několika gramech DNA – tedy v objemu odpovídajícím zhruba kostce cukru. Zatímco pevné disky a pásky mají životnost v řádu desítek let, DNA dokáže uchovat informaci v neporušeném stavu tisíce let, pokud je uložena v chladu a suchu.
Jak se „píše“ do zkumavky?
Proces probíhá ve třech fázích:
- Kódování: Digitální soubor je převeden z binárního kódu do sekvence bází DNA.
- Syntéza: Uměle se vytvoří řetězec DNA s touto konkrétní sekvencí.
- Čtení: Pomocí sekvenování (podobně jako při genetických testech) se řetězec přečte a algoritmus jej převede zpět na digitální soubor.
Cesta ke komerčnímu využití
Aktuální novinkou je dramatické zlevňování syntézy DNA a zrychlování procesu čtení. I když zatím nepůjde o technologii pro váš domácí počítač, pro potřeby „studeného archivu“ (např. vládní záznamy, historické knihovny nebo vědecká data), který se nemusí číst každý den, se DNA stává nejvíce udržitelnou a bezpečnou variantou. Stojíme na prahu éry, kdy se biologie stane nedílnou součástí informačních technologií.
